Co je nyní hlavní starostí ministra financí?

Ve vládě přijímáme řadu složitých rozhodnutí. Hlavní věcí je, jak zvládnout uprchlickou vlnu z Ukrajiny. Každý den přicházejí tisíce lidí a ten počet se spíše bude zvyšovat, než by se snižoval. Jsme připraveni, systém státní pomoci funguje, ale samozřejmě jde o logisticky náročnou operaci. A k tomu pravidelně rozhodujeme o účinné pomoci Ukrajině. Kromě toho děláme další věci, které jsou potřeba. Ve středu jsme například rozhodli o vystoupení České republiky ze dvou postsovětských bank a rozhodli jsme o zahájení tendru na Dukovany. Takže vedle mimořádné agendy běží i ta běžná.

Co z toho je nejtěžší?

Bude nutná úprava rozpočtu a kolegové ve vládě to akceptují. Ale dnes máme málo informací a také vzhledem k tomu, že máme rozpočet na 12 měsíců, to nemusíme dělat hned. Nýbrž až v momentě, kdy budeme vědět, kolik budeme potřebovat peněz na zvládnutí té uprchlické vlny, rozpočet upravíme. Ministerstvo vnitra teď dostane 1,5 miliardy, 300 milionů půjde na pomoc Ukrajině, miliardu dostane ministerstvo obrany. Současně s paní ministryní debatujeme o rozpočtu armády. Jasně jsme deklarovali, že v rozpočtu budeme mít dvě procenta HDP na armádu v roce 2025. A uvidíme, zda se to urychlí, či ne. Protože zejména pokud jde o modernizační projekty a nové zbraňové systémy – to není tak, že ti výrobci je mají na skladě, že je dnes objednáte, zítra zaplatíte a pozítří vám to přivezou. Dodávky za desítky miliard se často začínají vyrábět teprve po vítězství v soutěži o tuto zakázku.

Z čeho vykryjete zvýšené výdaje?

Budeme muset zvažovat všechny dosavadní výdaje, které jsme plánovali na letošní rok. Zda jsou potřebné, nebo ne. K té válečné situaci se ještě zvyšuje tlak na cenu energií, což dopadne na letošní inflaci. Její postupné snižování od druhé poloviny roku, jak předpokládali experti ministerstva financí a ČNB, je v tuto chvíli nejisté, což se projeví na příjmové i výdajové straně rozpočtu. Ale nemůžeme samozřejmě dělat závěry po sedmi dnech, dnes je osmý den války. Pokud budeme potřebovat zvýšit výdaje, nemůžeme k tomu přistoupit tak, že automaticky zvýšíme rozpočtový deficit. Takhle se hospodařit nedá.

Můžete přiblížit, kde by byl nějaký prostor pro úspory, tedy výdajové škrty?

To opravdu nemohu. Pokud bychom to dělali, tak k tomu přistoupíme stejně jako k přípravě rozpočtu. Tedy všichni členové vlády by společně detailně procházeli položku za položkou. Úspory se nedají udělat plošně příkazem, že každý resort ušetří dvě, tři či čtyři procenta. Tak jsme k tomu nepřistoupili ani teď při přípravě tohoto rozpočtu. Stojíme za Ukrajinou a to s sebou nese náklady. Ať už přímé, nebo nepřímé náklady, že stát bude muset některé věci odložit či přímo zrušit.

Válka na Ukrajině negativně dopadne na rozpočty všech zemí EU. Nezaloží to nějakou změnu přístupu ke Green Dealu?

Základní přístup naší vlády ke Green Dealu se nezmění. Celou dobu říkáme, že musíme postupovat uvážlivě, že to nesmí mít velké socioekonomické dopady. Jinými slovy – že to nesmí vést k tomu, aby zchudli naši občané a naše ekonomika. Lidé u nás chtějí čisté životní prostředí a jsou ochotni si za to připlatit, protože tohle samozřejmě zadarmo není. Ale musíme najít tu mez, kdy je to ještě snesitelné. Aby to unesla střední třída, která chce čisté životní prostředí, dobré školství pro své děti, dobrou veřejnou dopravu a která platí celý provoz státu. Protože když to přeženeme, jenom tím vytvoříme prostor, nejen v Česku, ale i v Evropě, pro extremistické a populistické strany. Které přijdou s řešeními, jež nebudou fungovat, ale budou znít velmi líbivě.

A myslím, že dnes se ukazuje to, co říkají středoevropské a východoevropské země velmi dlouho, že musíme snížit závislost na surovinách z Ruska. To nejde ze dne na den a ponese to s sebou nějaké náklady. Ale energetická bezpečnost nikdy není věc, jež bude levná. A je cestou, kterou musíme jít.

Jak?
Jsem rád, že vláda ve středu rozhodla spustit tendr na Dukovany. Určitě oživíme myšlenku a projekt výstavby nových bloků v Temelíně. Dojde k rehabilitaci jaderné energetiky. A vlastně už k ní dochází. Odchod od ruského plynu přiměje mnoho zemí, aby změnily politiku. A také se může stát, že za pár let bude hodně zájemců o stavbu jaderné elektrárny, ale nebude je mít kdo stavět. Jaderná elektrárna je komplikovaná věc. Proto si myslím, že musíme spěchat. A jsme připraveni relativně velmi dobře. Máme EIA na Dukovany i na Temelín. Musíme mít politickou odvahu, abychom to spustili co nejdříve. Termíny jsou našlapané. Když vše půjde dobře, nové bloky v Dukovanech se spustí za čtrnáct let, v roce 2036! Je to dlouhý proces, proto říkám, že nesmíme váhat na začátku.

Bude podle vás rehabilitováno jádro i v Německu?

To skutečně nevím. A ani to nechci komentovat nebo radit jiným vládám. Ale už v posledních měsících jsme viděli, že mnohé vlády přišly s rehabilitací jádra. Francouzský prezident Macron oznámil výstavbu dalších bloků, Poláci velmi vážně uvažují o spuštění programu jejich výstavby. Samozřejmě záleží na konkrétních klimatických podmínkách. My nemáme vhodné řeky pro velké vodní elektrárny, nejsme tak blízko moři, abychom mohli významně produkovat energii z větru, takže se bez jádra neobejdeme. A mnohé země to přehodnotí. Které, to se ukáže. Pro Česko je zásadní, že v nové taxonomii už k rehabilitaci jádra došlo. Vím, že ne všichni jsou spokojení, ale týká se to všech jaderných bloků, které budou mít stavební povolení do roku 2045, takže myslím, že nemá smysl vést v roce 2022 velký politický zápas, co bude za 23 let.

Obecně se v Green Dealu musíme snažit, abychom nepatřili k těm, kdo mají ideologické brýle. Kteří se snaží politickým rozhodnutím urychlit přirozený vývoj inovací, nových technologií. My, kdo jsme zažili komunismus, si moc dobře pamatujeme na hesla „poručíme větru, dešti“ a víme, že to takhle být nemůže.

Ekonomové se kloní k názoru, že bez zvýšení daní nebudete schopni rozpočtové schodky snižovat.

Máme zvýšenou inflaci a zvýšené ceny energií a kdekdo nám radí zvyšte daně. Ale kdo zaplatí zvýšené daně? Zaměstnanci a zaměstnavatelé, kteří mají tou inflací a kvůli energiím ztíženou situaci. Proto to považuji za úplně chybný koncept. A letos budeme mít rekordní rozpočtové příjmy. Problém je na výdajové, nikoliv příjmové straně. Před covidem jsme v parlamentu bojovali s Babišovou vládou, jež navrhovala deficit 40 miliard korun, který jsme považovali za nepřiměřeně vysoký. A dva roky nato máme řádově 400 miliard. Přitom výdaje na covid z toho nebyly ani polovina, navíc měly být jednorázové. Takže kdyby předchozí vláda nenastavila další výdaje, tak – protože letos už skoro žádné covidové výdaje nebudou – bychom se měli bez jakýchkoliv zásahů vrátit někam do desítek miliard deficitu. Ale my jsme pořád na stovkách. I přes škrty, které jsme provedli a které nebyly jednoduché. Místo toho bychom dnes měli mít možnost sahat do rezerv. Máme za sebou dlouhou dobu ekonomického růstu, během něhož se mají vytvářet rezervy. Ale v nich není nic. Během dvou let se zvýšilo zadlužení státu skoro o 820 miliard.

Jaké budou zdroje letošních rekordních rozpočtových příjmů?

Vedle inflace také to, že ekonomika nebude omezena proticovidovými opatřeními, takže bude solidně růst. Předpoklady jsou, že letos to budou tři procenta. Předpoklady ovšem samozřejmě vycházejí ze situace před začátkem Putinovy války.

Bude stát mít na věci, které chtějí koaliční partneři a jež zasahují do sociální oblasti, jako daňové prázdniny pro rodiny se třemi a více dětmi?

Daňové prázdniny jsme měli v programu volební kampaně koalice Spolu a já jsem je podporoval. A podporuju je i teď. A navíc – minulá vláda měla dvě strany v koalici a komunisty a SPD Tomia Okamury v záloze. A byla schopna schválit návrh státního rozpočtu tak, že jedna vládní strana pro něj nehlasovala. Pro náš návrh rozpočtu hlasovali všichni členové vlády. A nikdo z ministrů nechodil a neříkal, jsem zklamaný, můj resort je na tom bitý. Je výsledkem toho, že jsme zvolili jinou metodu. Už se nechodilo s nataženou čepicí na ministerstvo financí, ale jednali jsme všichni u jednoho stolu, takže každý viděl, že nikdo není zvýhodněn. Jsem přesvědčený o tom, že co se týče rozpočtu, je koalice velmi pevná.

Ale zrušení superhrubé mzdy znamená úbytek příjmů okolo sta miliard. Navíc – tolik všeobecně šířený názor – je to opatření, které pomáhá vysokopříjmovým.

To není žádná pravda. Říkají to někteří levicoví ekonomové nebo politici. Za prvé – ve sněmovně není žádná politická strana, která kandidovala s tím, že chce zvýšit daně. Ti, kdo to chtěli, skončili před branami sněmovny. Čili většinový názor voličů je daně nezvyšovat. Za druhé – pomohlo to střední třídě. Za třetí – letos se zvýšila základní daňová sleva na poplatníka, která je pro všechny stejná a pomáhá zejména nízkopříjmovým. Tři tisíce korun pro nízkopříjmového poplatníka jsou – viděno procentuálně ve vztahu k celkovému příjmu – úplně něco jiného než pro vysokopříjmového poplatníka. A stát financuje střední třída. Z logiky věci tohle nízkopříjmoví poplatníci nemohou. A stát nefinancují ani lidé s vysokým příjmem. A ještě je třeba říci, že my té střední třídě nic nedáváme, my jim jen necháváme víc. A že dnes rodina se dvěma dětmi, kde rodič uplatňující daňovou slevu na děti má průměrný nebo o něco vyšší plat, ve skutečnosti vůbec neplatí daně. A my myslíme, že takhle je to správně, že vítězem daňového systému má být rodina. A takhle k tomu přistupujeme, i pokud jde o daňové prázdniny.

(Autor: Ivana Pečinková)