Co udělá vláda pro to, aby skoncovala s inflací a vrátila zemi ke stabilním cenám?

Stanjura: Možná to bude znít jako výmluva, ale hlavní roli v tom musí sehrát centrální banka. Je velmi nezávislá, ale také nese velkou odpovědnost. V normálních dobách o centrální bance nikdo neví. To je dobře. Poprvé se výraznější debata rozjela, když se centrální banka rozhodla pro měnovou intervenci. Tehdy jsem s překvapením koukal, kolik máme „odborníků“, kteří mají názor na to, co by měla dělat centrální banka. Každý druhý politik věděl, co by bankovní rada měla a neměla dělat.

Včetně prezidenta republiky, který tu bankovní radu jmenuje.

Stanjura: Současného i bývalého prezidenta republiky. Odpovědnost za stabilitu cen ale ze zákona nese centrální banka. Nikoli vláda. Ta jí buď svým chováním pomůže, nebo jí to bude komplikovat. Pokud budou vláda a centrální banka postupovat proti sobě, nedopadne to dobře. Naší úlohou v této době je odolávat inflačním tlakům na stále vyšší výdaje státu. Snažit se zodpovědně hospodařit a nezapomínat na to, s čím jsme do vlády šli. I když situace se 24. února po ruské invazi na Ukrajinu výrazně změnila. Slibovali jsme, že dáme do pořádku veřejné rozpočty. Není otázka, jestli chceme, nebo nechceme. My to udělat musíme. Všechno se ukáže na státním rozpočtu. Ten rozhodne, jestli bude vláda přispívat ke snížení inflace, nebo naopak zvyšováním výdajů pomůže tomu, aby ta inflace byla delší a vyšší. Jenže jsme politici. Nejsme centrální banka. Proto na každém zasedání vlády balancujeme mezi dvěma zásadními hodnotami. Na jedné straně je sociální smír ve společnosti, na druhé rozpočtová zodpovědnost. Ani jeden z těch cílů nemůže být na prvním místě.

Ve středu 22. června vystoupil premiér Petr Fiala s mimořádným televizním projevem, kde ohlásil, že vláda dá na kompenzaci vysokých cen energií lidem a firmám 66 miliard korun. Tím zvýšením výdajů dál přispěje k inflaci.

Stanjura: Souhlasím, že tento krok určitě inflaci nebrzdí. Stát převezme za lidi a firmy část nákladů na drahé energie. Tady určitě myslíme víc na sociální smír než na rozpočtovou disciplínu. Myslím, že je to rozumné rozhodnutí. Jen připomenu, že ve veřejných financích jsme letos mezi lednem a březnem našli úspory za 80 miliard korun. Opozice může tvrdit, že jsou to jen účetní operace. Že tam ty peníze zase budeme muset dosypat. Nic takového se nestalo. Jen abychom měli představu: stát denně na výdajích utratí 5,3 miliardy korun. Věřím, že výdaje na kompenzace energií lidem pomůžou. Jen připomínám, že to kompenzuje pouze část zvýšených účtů za energie. Zhruba patnáct až dvacet procent.

Hampl: Inflace je věc volby. Není to něco, co padá z nebe. Všichni se ptají, jak rychle a bezbolestně dostat inflaci dolů. To vás musím zklamat. Žádné rychlé, a už vůbec ne bezbolestné řešení teď neexistuje. Představa, že při inflaci 16 procent, jakou nyní zažíváme, existuje nějaká cesta, které si nikdo ani nevšimne, protože nebude bolet, je opravdu úplně nereálná. Je zřejmé, co teď potřebujeme, aby se inflace snížila. Určitě přísnější měnovou politiku a přísnější rozpočtovou politiku.

Zvýšit úrokové sazby a omezit schodky rozpočtu.

Hampl: Když tady máme ministra financí, je potřeba říct, že tu rozpočtovou politiku nemáme dost přísnou na utlumování fiskálních tlaků. Komerční banky nakupují státní dluhopisy, a čím je ten schodek vyšší, tím přirozeně přibývá peněz v ekonomice. Proto také navrhuji něco ve stylu windfall tax (daň ze zisků, které „padají ze stromu“ – pozn. red). Ve státním rozpočtu máme nějaké dodatečné výdaje. Ve chvíli, kdy 24. února ruské tanky začaly přejíždět hranice s Ukrajinou, nám všem bylo jasné, že je mít budeme. Pokud jsou tyto výdaje dočasné, čemuž snad všichni ještě stále věříme, nepřijde mi nic divného na tom, hledat k nim i dočasné příjmy. Vidím dvě oblasti, kde jsou díky tomu, co se děje, mimořádné příjmy. Angličané tomu říkají windfall. Díky tomu větru, který teď zažíváme, padají v těchto dvou branžích ze stromu jablka, která by jinak nespadla. Daň z toho mimořádného windfallu není žádná sektorová daň, kterou by tady jistě hájili sociální demokraté a levice obecně. Ti by říkali, že jsou nějaké sektory ekonomiky podezřelé vždy a za všech okolností. Proto musí mít vždy z definice vyšší zdanění. To je klasická sektorová daň. Windfall daň je úplně něco jiného. Ta říká: ty sektory fungují úplně normálně, ale přicházejí mimořádné okolnosti, které jim přinášejí naprosto mimořádný a s největší pravděpodobností neopakovatelný zisk.

V čem je mimořádný?

Hampl: Není dán tím, co se odehrává v tom sektoru, ale okolnostmi mimo něj. Ta daň bude dočasná. Nemusí se ani stanovovat, že bude na nějakou omezenou dobu. Pokud je to zdanění mimořádného zisku nad rámec zisků běžných, které se v tom konkrétním sektoru dosahují, ten zisk po skončení mimořádných okolností zmizí. A postupem času už tam není co zdaňovat. V konzervativních kruzích tuto daň rád obhajuji tím, že klasickou windfall tax zavedla britská premiérka Margaret Thatcherová v roce 1981 právě na finanční sektor. Přesně z toho důvodu, který zažíváme také. Tehdy začal ostrý boj s inflací růstem úrokových sazeb. Ten růst vedl k tomu, co zažíváme i my. Komerční banky inkasují hodně velký zisk k rozdílu v úrocích mezi tím, co platí lidem jako úrok z jejich vkladů, a za co si ty banky peníze ukládají u České národní banky. Ten rozdíl narůstá dramaticky. Takže banky mají za první čtvrtinu roku meziročně nárůst zisků o pětasedmdesát procent. Evidentně to není tím, že by vám poskytovaly nějaké lepší služby. Když se bavíme o tom, co je nejméně bolestné a je to aspoň částečně schopné kompenzovat ty jednorázové mimořádné výdaje, windfall tax je přesně ono.

Křeček: Mojmír Hampl tím návrhem rozčeřil vody. Dnes mi psal jeden novinář, že byl na semináři k inflaci ve sněmovně. A že už i Mojmír Hampl je pro sektorovou daň pro banky a energetiky. Tak jsem rád, že Mojmír Hampl není pro sektorovou daň. Já bych se spíš držel programového prohlášení vlády, které říká, že úspory by se měly hledat na výdajové straně rozpočtu. Mám pořád v paměti, co se stalo, když po roce 2010 středopravicová vláda Petra Nečase zvyšovala daně. Myslím, že to mnohé voliče pravice naštvalo. To byla velká deziluze. Je potřeba si uvědomit, že opravdu zažíváme velmi vážnou krizi. Bezpochyby nejvážnější v novodobé historii České republiky. A myslím, že je velice dobře obhajitelné, když po určitou dobu budeme v tom těžkém krizovém čase dělat o něco větší schodky. Měli bychom si ale dát pozor, aby ty schodky nebyly natolik nadměrné, že to bude tlačit na další růst inflace. Trochu mě děsí, když opoziční politici tvrdí, že protiinflační opatření je, když se třeba odpustí daň z přidané hodnoty. Nebo když se zastropuje nějaká cena. To je ale jenom krátkodobé řešení. A na první pohled to vypadá, že růst cen se u toho konkrétního zboží nebo služby zbrzdil. Jediným protiinflačním opatřením bylo, když tady pan ministr Stanjura seškrtal původní návrh státního rozpočtu. Všechna další opatření jsou spíš sociální.

Celý Salon Echa si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo.