Nejoblíbenější lží opozice je dnes při každé nové predikci ministerstva financí tvrdit, že si vláda schovává nové inflační příjmy pro sebe a nepomáhá za ně „našim“ lidem. Odhlédnu-li od absurdnosti rozdělování společnosti na „naše“ a „cizí“ lidi, kam by se ty nové příjmy poděly? Zašíváme si je s ministry či úředníky ministerstva financí doma do polštáře? Těžko uvěřit, že to musím bývalé ministryni financí po čtyřech letech v úřadu vysvětlovat, ale státní rozpočet je jedna nádoba, do které přitékají příjmy a odtékají výdaje. A pokud jsou nové výdaje vyšší než nové příjmy, roste schodek rozpočtu.

Tak jako v červencové novele o 50 miliard korun. Mimochodem na částku 330 miliard, tedy stále skoro o 50 miliard méně, než navrhovala bez všech válečných výdajů minulá vláda. Zjednodušeně řečeno, stát kvůli válce 300 kilometrů od našich hranic rozdá o dalších 50 miliard víc, než vybere.

Dám ještě jeden příklad základní matematiky. Stát ročně vybere zhruba 350 miliard korun na DPH a téměř 600 miliard korun vyplatí na důchodech. Přistoupíme-li k velkému zjednodušení příkladu, s 1% inflací vybereme na DPH 3,5 mld. Kč navíc, ale na mimořádné valorizace penzí našich důchodců vyplatíme 6 mld. Kč navíc. Nemluvě o tom, že DPH nefunguje tak, že inkaso roste rovnoměrně s inflací, protože domácnosti na zdražení například energií obvykle reagují nižší spotřebou energie nebo snížením objemu jiných výdajů. Platí tedy mechanismus rovnováhy v tom smyslu, že pokud se u jedné komodity daňové příjmy zvýší, zpravidla je tento nárůst vyvážen nižším inkasem někde jinde.

Opravdu tedy není co dál štědře rozdávat, jak ve snaze vyvolávat naštvanost ve společnosti radí naše „férová“ opozice. Jedině zase na dluh a na úkor mladších generací. Tím se dostáváme ke druhé oblíbené lži opozice o tom, že naše zadlužení ve výši 42,8 % HDP není žádný problém, protože sousední Německo má dokonce 68,2 %. Nevím, zda to je z neznalosti paní poslankyně Schillerové, anebo její záměr, ale srovnávat náš dluh s německým je čistá manipulace.

Německo je totiž obrovskou silou a charakterem své ekonomiky, stejně jako svým obchodním a geopolitickým významem v Evropě, v úplně jiné pozici než Česko.

Pokud by Německo zdvojnásobilo svůj dluh vůči HDP, troufám si říct, že by to s jejich pozicí silného a důvěryhodného dlužníka nijak nezamávalo. Pokud bychom ale zdvojnásobili náš dluh my, dost možná by nám po významném zhoršení ratingových hodnocení už nikdo nepůjčil. Koneckonců zdvižený prst nám už před pár týdny ukázala agentura Moody’s zhoršeným výhledem ratingu. Důvod? Téměř 100% závislost Česka na ruském plynu, jehož dodávky jsou dnes v ohrožení. Další účet, který dnes platíme za osm let vládnutí Andreje Babiše.

A když už jsme u Německa. Samozřejmě jsme si poslechli, jak spolková vláda snižuje DPH na energie z 19 % na 7 % přesně tak, jak nám už měsíce moudře radí naše opozice. Nikdo ale už nedodává, že Německo daň snižuje proto, že domácnostem k platbě za plyn připočetli poplatek pro dodavatele plynu. Z něj navíc Němci musí dál odvádět daň, což dál zvyšuje jejich účty za energie. Krok německé vlády je tedy reakcí na nový poplatek, který česká vláda nezavádí.

Snižovat DPH je navíc nejen extrémně nákladné opatření, ale vláda také nemá žádné záruky, že sníženou daň pocítí lidé a neskončí v maržích obchodníků. Po určité době je přitom logicky nutné DPH zase zvednout a tím inflaci skokově zvýšit a lidem ještě více zdražit zboží a služby.

Proto panuje mezi ministry financí EU vesměs shoda, že snižování daní není nejlepší cestou boje s inflací. A myslím, že z pravidelných jednání v Bruselu toto vím lépe než Alena Schillerová a Andrej Babiš z jejich cestování obytňákem. Ano, mnohé evropské země k němu nakonec přistoupily, ale s jakým efektem? Polská vláda má navzdory desítkám miliard chybějících příjmů z DPH inflaci jen o tři procentní body nižší než my. Navíc uměle udržovanou díky snížené dani, kterou ve svém důsledku stejně zaplatí všichni daňoví poplatníci.

Opravdu nevím, jestli funguje, když zloděj křičí, chyťte zloděje. Nebo když pyroman měří, za jak dlouho přijedou hasiči k požáru, který sám založil. Po dvou letech zcela bezprecedentního rozvracení veřejných financí jsou ale mnohé výroky exministryně Schillerové těžko uvěřitelné. Jejich slavných 12 opatření na pomoc lidem, to je s přimhouřením očí nejméně 200 miliardová sekera navíc ročně. Tedy bychom letos měli schodek vysoko přes půl bilionu korun.

Ale pohádka o bezbolestném zadlužování státu zůstává jen pohádkou a my se musíme vrátit nohama zpátky na zem. Po úřadování exministryně financí nám zůstal státní dluh 2,7 bilionu korun a loňské nechtěné prvenství vůbec nejrychleji se zadlužující země Evropy. Díky tomu už letos platíme 50 miliard korun na splátkách a úrocích z dluhu. Místo toho bychom mohli postavit třeba 100 škol a školek nebo 200 km dálnice. Už za tři roky to přitom může být dokonce 80 miliard.

Jednoduchá řešení, jak snížit schodky rozpočtu, ale pomáhat v současné krizi lidem, neexistují. Rozhodně je nenabízí naše opozice, byť jsou populisticky zabalená do růžového papíru.

Komentář vyšel na Denik.cz.