Bohužel se moc nezměnila. Stále platí, že každá druhá nebo třetí otázka od novinářů je, s kým bychom šli nebo nešli do koalice. My si ale pořád myslíme, že nejdůležitější je porovnávat programy, návrhy řešení, vést o tom politické spory. Vyšehradská deklarace byl pokus i vůči našim politickým konkurentům, abychom se pokud možno vrátili k programové debatě. Mnohým ale nejspíš vyhovuje, že tu programovou debatu nevedeme, zatím vidíme pouze programovou prázdnotu namísto toho, abychom mluvili o tom, co by měla příští vláda dělat a prosazovat.

 

Pokud ale vzniká nějaká koalice, nejdříve musí existovat programová shoda, pak má být shoda nad rozdělením zodpovědnosti mezi jednotlivé strany a teprve pak personální obsazení vlády. Takto by to po sobě mělo následovat při normálním průběhu kampaně a při normálním politickým vyjednávání. Obsahem politiky by podle mě mělo být to, abychom si říkali, co chceme v naší zemi změnit, co nabízíme voličům a voliči ať si vyberou.

 

 

Podle mě musí každá strana, která jde do voleb s programem, disponovat také podrobným programem. Samozřejmě je nám jasné, že si každý volič nepřečte 190 našich programových bodů, ale může ho zajímat konkrétní oblast, jako jsou zdravotnictví, školství nebo bezpečnost a daně, a tam si najde, co v dané oblasti navrhujeme a co od nás může čekat. Priority máme přitom v zásadě čtyři. První je zvýšení čistých mezd. A my si myslíme, že nejlepší cestou je snížit daň ze závislé činnosti.

 

 

Ne, nemluvíme. Mluvíme o všech zaměstnancích, nechceme zaměstnance rozdělovat – jak to mnozí dělají – na ty, kteří pracují pro stát, a na ty, kteří pracují pro soukromý sektor. Osobně této vládě vyčítám, že se stará pouze o státní zaměstnance a nestará se také o ostatních devadesát procent zaměstnanců. Oni jsou totiž spolutvůrci ekonomického úspěchu, který má Česká republika v těchto letech a podle mě z toho zatím nemají tolik, kolik by mít měli.

 

A to opatření je jednoduché, navrhujeme zrušení superhrubé mzdy a zavedení jedné patnáctiprocentní sazby z hrubé mzdy, což představuje přibližně sedm procent čistého. Pro většinu lidí není totiž důležitá hrubá mzda, ale to, kolik jim přijde skutečně na účet, kolik má pro svou rodinu a pro svou potřebu. A to je zhruba těch sedm procent pro každého.

 

 

Druhá priorita je opravdu výrazné omezení byrokracie. Žijeme v jednadvacátém století, pořád běháme od úřadu na úřad, pořád vyplňujeme nějaké formuláře, stát o nás už dávno de facto všechny údaje má a chce to přesto znova a znova. Než jsme napsali program, objížděli jsme celou republiku a musím říct, že se stížnosti na byrokracii objevovaly všude. A nejen od podnikatelů, ale třeba taky od ředitelů škol nebo lékařů.

 

Prakticky v každé profesi vznikají nové formuláře, což lidi odvádí od toho, čemu se věnovat vlastně chtějí. V programu proto říkáme, že zrušíme bez náhrady dvacet procent vyhlášek, nařízení a byrokratických povinností. Třetí prioritou ODS je oblast vzdělávání. Záměrně neříkám školství, jde o širší pojem. A myslíme si, že to má být nejenom politická priorita, ale musí to být také finanční priorita vlády. Slova o podpoře musí být promítnuta v návrhu rozpočtu pro tuto oblast.

 

Čtvrtá priorita je zahraniční, evropská a bezpečnostní politika. Zpracovali jsme velmi podrobnou pozici ODS k Evropské unii a v něm se jasně říká, že chceme zůstat v Evropské unii, že pro Českou republiku v tomto smyslu neexistuje lepší alternativa, avšak současně, že tu jsou na druhé straně obrovská rizika a pokud se Evropská unie nezmění, může se také zhroutit.

 

Některé kompetence by se proto měly vrátit na národní úroveň a minimálně ve dvou věcech bychom si měli vyjednat výjimku: měli bychom se svobodně rozhodnout, kdy přistoupíme k euru, tedy až to pro nás bude výhodné a stejně tak si myslíme, že migrační a azylová politika má zůstat v kompetenci národních států.

 

 

Protože je to nástroj, který nevede k deklarovanému cíli. Shodujeme se určitě v tom, že chceme, aby se daně platily, avšak i ze zahraničních událostí plyne, že se daně nejlépe vybírají za předpokladu, že jsou nízké a že je jednoduchý daňový systém. U nás jednoduchý daňový systém není, podle všech mezinárodních srovnání naši podnikatelé věnují stovky a stovky hodin přípravám a vyplňování daňových formulářů. A mluvíme především o živnostnících, kteří nemají ekonomická oddělení a de facto je pro ně dost komplikované dostát všem povinnostem, které mají.

 

EET navíc přineslo pro živnostníky značné náklady a finanční přínos pro stát je sporný. Vláda navíc sice původně říkala, že nebude zavádět žádné výjimky, přitom vzniká jedna výjimka za druhou. I vládní strany mají ve svých programech různé výjimky. Někdo navrhuje, a já ho nebudu jmenovat, že se EET nebude vztahovat na prodejce kaprů, ale prodejci vánočních stromků elektronickou evidenci tržeb mít musejí. Jaká je v tom logika? Mám také za to, že takový ten zevšeobecňující pohled, že mnozí podnikatelé neplatí daně, není pravdivý. Ano, někteří neplatí daně, finanční správa tvrdí, že ví, kteří to jsou, v tom případě, ať koná. To je úplně v pořádku.

 

 

To je nezákonné. Já ale tvrdím, že kdo podváděl dřív, bude podvádět nadále. Najde si k tomu cestu, přizpůsobí tomu své metody. Nemyslím si ale, že by to dělal každý. Ale pokud existuje nějaké podření, ať to finanční správa kontroluje. A chtěl bych všechny zaměstnance varovat, aby nepřistupovali na platby mimo oficiální mzdu. Není to legální, a ani výhodné pro ty zaměstnance. Pokud na to přistupují, budou překvapeni, až půjdou do penze. V tom je hrozné riziko.

 

 

Tehdy jsme daně zvýšili na přechodnou dobu a politicky jsme za to hodně zaplatili. Musím říct, že jsme poučeni z minulosti. Našich minulých chyb jsme si vědomi a víme, že už to prostě nemůžeme zopakovat.

 

 

Nemyslím si, že jsme prosazovali asociální reformy. Myslím si naopak, že musíme říkat pravdu. Jsou skupiny obyvatel, které potřebují pomoc a kterým stát pomáhat má. K tomu se hlásím a dlouhodobě tvrdím, že sociální politika je pravicové a ne levicové téma. Něco jiného je socialistická politika. Ale hodnoty jako soucit nebo milosrdenství jsou konzervativní hodnoty. Ty skupiny, kterým musíme pomáhat, jsou dvě: hendikepovaní, těm se pomáhat musí, a pak to jsou senioři, kteří celý život pracovali a teď si chtějí zaslouženě užít odpočinku.

 

Na druhé straně dochází k únikům některých sociálních dávek, máme to podrobně zanalyzované. Proto se musíme pokusit sociální dávky lépe zacílit. Neříkáme tedy, že je potřeba snížit jejich objem, my říkáme, že je máme přesněji a adresněji zacílit, protože mnohdy ti, kteří tu pomoc dostávají, nedostávají tolik, kolik by mohli dostávat. A je to kvůli tomu, že jsou v systému také černí pasažéři. Proto například chceme, aby sociální šetření prováděly radnice, které situaci na místě nejlépe znají.

 

 

To číslo je obrovské. Je to mimo jiné daň za to, že jsme otevřená ekonomika a také za to, že tady v minulosti vlády dávaly různé investiční pobídky. Sám jsem velkým odpůrcem investičních pobídek, protože to jsou většinou velké zahraniční firmy, které klidně za tři roky přesunou výrobu zase jinam. A de facto to zaplatí ti malí a drobní, kteří se nikam nepřestěhují. A pak je tu druhý faktor a s ním musíme bojovat: transfer nákladů z mateřské firmy, tedy pokud firmy nakupují služby ze zahraničí dráž a tím pádem se jim snižuje daňový základ. Podle mě je to nekalá praktika. Jediné, co v tom můžeme dělat, je mít jednoduché a atraktivní daně a přesvědčovat investory, že mají kus výdělku investovat nazpět v naší zemi.

 

 

I zde platí, že musíme říkat pravdu, třeba i nepopulární. Já považuju za velkou chybu, že neexistují nadstandardy. A to proto, že jde o opatření, které by mohlo do systému přinést více peněz. A pokud se podíváte na okolní země, všude je procentuální spoluúčast pacientů vyšší. Zároveň je ale potřeba říct, že je české zdravotnictví na velmi dobré úrovni, kvalitu péče musíme udržet a bavme se o tom, zda nemůže být za banální věci větší spoluúčast, aby v tom systému zbylo dost peněz na těžce nemocné. To je velký problém.

 

 

Řekl bych k tomu tři věci. Nepovažuju za šťastné, aby si před volbami dělaly významné televizní stanice naschvály a šly proti sobě. Česká televize zveřejnila termíny mnohem dříve, ze strany soukromé televize to proto považuju za chybný krok. Za druhé: zákon sice mnohem podrobněji upravuje povinnosti veřejnoprávních médií, obecně by ale mělo i pro ostatní média platit, že mají být vyvážená. Zejména v období vrcholící předvolební kampaně.

 

A pokud jsem dobře četl, že Andrej Babiš zve někoho na debatu proti sobě, tak je to divné. A nemůžu mít jinou interpretaci, než že se mu evidentně nechce jít do konfrontace s ostatními lídry. Uvidíme, jak to dopadne, považuju to ale za chybu TV Nova: pozvat jednoho lídra, který si jakoby vybírá, s kým tam bude, to mi přijde jako hodně zvláštní. A zároveň mám pocit, že Babiš očekává, že to tam bude v o mnoho příjemnější a komfortnější pozici.