Po sedmi týdnech, které uplynuly od prvního čtení ve Sněmovně, se snaží mediálně zakrýt svou bezradnost a řeší jen křiklavé detaily, na kterých mohou získat politické body. Neřeší přitom podstatu problému. 

 

Rušení smluvních platů či zastropování odměn může být chápáno jako reakce na několik excesů, ale selhání několika jednotlivců neznamená, že je špatný celý systém. Smluvní platy mají své opodstatnění. Heslo „nejsme tak bohatí, abychom si mohli kupovat levné věci“ funguje i v personální politice. 

 

Jestliže chceme po státních úřednících, aby pracovali kvalitně, rychle a zároveň bezchybně, musíme najít kvalitní lidi. Nejlépe takové, kteří mají vzdělání a zkušenosti. Takové, kteří na úřad nepřijdou pouze pro potřebnou praxi po škole a následně odejdou za lepším výdělkem jinam. 

 

Jenomže zkušenosti a praxi nezískáme zadarmo ani levně. Schopný zaměstnanec něco stojí, a jestliže jej chci zaměstnat a klást na něj vysoké nároky, musím být schopen ho i zaplatit. V opačném případě může v komplikovaných situacích stát a veřejná správa tahat za kratší konec. 

 

Levicové řešení, které koalice připravuje, lze charakterizovat slovy – tabulky, tabulky a zase tabulky. Stávající praxe tarifních platů se vyznačuje velmi nízkým rozpětím a principem seniority. 

 

Ten znamená, že úředník důchodového věku, který na daném úřadě pracuje 50 let a jehož výkonnost již logicky není taková jako u čtyřicetiletého, má dle tabulek vyšší plat. 

 

Nejedná se tedy o odměnu za vykonanou práci, ale za odslouženou dobu. Lze ještě pochopit, případně podpořit tabulkové (tzn. minimální základní) mzdy vázané na danou pracovní pozici. Vrchní ředitel či ředitel odboru by měl pobírat alespoň základní plat bez ohledu na věk. 

 

Největším problémem české státní správy však nejsou platy (byť jsou problémem podstatným).

 

Významnější příčinou nízké efektivity je množství agendy, kterou úředníci musí vykonávat. Byrokracie, bez které by se stát zcela jistě obešel, ale která vyplývá z množství platných zákonů a kterou úředníci prostě vykonávat musí. 

 

S množstvím zákonů a nařízení, které má vláda v plánu v následujícím období přijmout (160 jenom letos), to na náznak změny zatím moc nevypadá.